Přichází světlo radosti, aby prozářilo nejtemnější chvíle roku. Budou Vánoce, hurá!

1. 12. 2022 ― INSPIRUJEME

Kolikrát v dětství jsme se takhle těšili na ten zvláštní zimní čas, kdy noci jsou nejdelší, ale my si jejich tmu náhle užíváme jako jakousi důležitou kulisu, kterou si prosvětlujeme svíčkami či různými světýlky na ozdobených stromcích či celých vyzdobených koutech našich domovů, ale hlavně tím, jak jsme na sebe navzájem hodní. Jak jsme ke všem laskaví a jak utužujeme rodinná i přátelská pouta společně tráveným časem, v němž se nejen setkáváme, pobýváme spolu, ale vzájemně se obdarováváme a jíme u toho spousty dobrot.

Už ve svém dětském nadšeném vnímání jsme Vánoce považovali za opravdu velký svátek, možná největší z celého roku, kdy se nám třeba splní naše tajná přání, takže dostaneme i ty vysněné dárečky, a pak se budeme moci beztrestně cpát sladkostmi téměř bez omezení.

O dárky jsme si psali (zpočátku spíš říkali) Ježíškovi, takže nám bylo jasné, že Vánoce souvisejí s křesťanstvím. Postupně jsme zjistili, že to jsou vlastně Ježíškovy narozeniny – tedy oslava jeho narození a tím de facto i zrození křesťanství. Ale zároveň jak jsme rostli a zajímali se, pochopili jsme, že dárky nenosí Ježíšek, nýbrž rodiče, prarodiče, sourozenci, přátelé, čímž se Vánoce poněkud zesvětštily a do čirého pohádkového dětství začala pronikat realita.

Navíc se vynořovaly další a další vánoční zvyky, z nichž některé už s křesťanstvím evidentně nesouvisely, a proto se jim raději říkalo všeobsažně – lidové. Byly však zábavné, tajemné či jinak zajímavé, proto se nejspíš dochovaly až do našich časů. Jelikož většina lidí, nezávisle na vyznání, vzala za své, že Vánoce jsou svátky míru, klidu, lásky a vzájemného porozumění a hlavně naděje, což jsou hodnoty, které patří v lidské společnosti k nejoceňovanějším, přijali jsme také Vánoce povětšinou komplexně, jako univerzální lidský svátek se všemi jeho náležitostmi, zvyky či zvyklostmi, byť se v jednotlivostech mohou regionálně trochu lišit, ostatně jako folklor.

Vánoce však mají své kořeny mnohem hlubší, daleko přesahující křesťanskou legendu o narození Páně. Jste-li zvídaví, možná už leccos víte, ale čistě pro ukojení zvědavosti se zkusíme na historii a některé atributy i zvyky Vánoc podívat trochu blíže.

Začněme časem, tedy obdobím Vánoc, jehož vrchol nastává v době po zimním slunovratu.

Datum 1. vánočního svátku, jemuž se říká Boží hod či Narození Páně, se prý původně odvozovalo ze zmínek o narození Ježíše v nejkratší den roku, což odkazovalo ke slunovratu, ale ten nastává už 21. prosince. K dnes používanému datu pro Boží hod (25. prosince) dospěli teologové ve 4. století našeho letopočtu. Vycházeli ze staré židovské teorie, že dokonalé bytosti se na tomto světě objevují na celistvý počet let (bylo to myšleno od početí, nikoli narození, do smrti). Datum smrti Ježíše se ví přesně, neboť zemřel na Pesach (židovské Velikonoce), tedy 14. dne měsíce nisanu, což odpovídá našemu 25. březnu, a dle teorie musel být počat ve stejný den. Takže připočítali přesně devět měsíců, čímž se dostali k datu narození Páně – k 25. prosinci. Toto datum napevno určil papež Liborius v roce 336, což je poprvé písemně zdokumentováno a také dochováno v Chronographu od Furia Dinysia Filocala z roku 354.

Ať už teorie o narození Ježíše odpovídá skutečnosti, nebo ne, zimní slunovrat byl jedním z nejdůležitějších momentů roku už od pradávna, od chvíle, kdy si lidé všimli, že prodlužující se noci se zase začínají krátit. Uvědomili si, že to byl nejzazší bod, po němž se opět bude prodlužovat světlo a později i stoupat teplo dnů, příroda se zase probudí a začne nabízet své plody, tak potřebné pro zachování a obnovu života. Zimní slunovrat jako návrat či zrození nového světla, života, oslavovaly všemožné kultury už v pravěku. Doložené informace máme z období antiky, kdy v našich krajích žili Keltové, později i germánské kmeny, a to na okraji či spíše za okrajem Římské říše.

Keltové, Germáni i Římané slunovrat slavili, každý po svém

Římané měli své saturnálie, tedy oslavu boha Saturna, kdy pili a hodovali a také se začali obdarovávat navzájem, přičemž dárky nahrazovaly původní oběti Saturnovi. Vyvrcholením oslav byla výměna pánů a otroků – kdy jeden den posluhovali páni svým otrokům. Tato tradice se objevuje i ve středověku, kdy si např. na německých univerzitách na chvíli prohazují svou roli profesoři a studenti. Dá se říct, že se Římané stali jedněmi z prvních kmotrů dnešních vánočních dárků.

Keltové (a po nich i Germáni) vyznávali přírodu jako projev nejvyššího božství, a proto jejich oslavy slunovratu byly mnohem zelenější. Keltové vlastně zavedli zdobení příbytků věčně zelenými rostlinami. Kromě jehličnanů byl populární i zimostráz, břečťan nebo cesmína, jejíž červené bobule symbolizovaly slunce a spolu se zelenými listy i celkový návrat jara. Keltští druidové o slunovratu odsekávali jmelí, jež mělo magické účinky a chránilo obydlí před všemi zlými vlivy. Jmelí je jedním ze zavěšovaných symbolů Vánoc dodnes. Zajímavé je, že i dnešní zlacení větviček jmelí má keltské kořeny, neboť Keltové přičítali zlatu léčebné účinky.

Keltové dávali drobné dárky (jablka či jiné ovoce, med, placky) pod stromky poblíž svých domovů – obdarovávali tak symbolicky přírodu jako vděk za to, že jim to v létě zase vrací v podobě plodů, semen a zvěře. Zavedli tak vánoční zvyk dávat dárky pod stromeček. Postupně některé stromky, tedy jejich větve, také zdobili. Na nejvýznačnější z nich dávali i kousek zlata a na ostatní jablka nebo křížaly. Po oslavách, pokud je mezitím neobjevila lesní zvěř, si je děti mohly otrhat a sníst.

Keltský stromeček však vždy zůstal venku – tam, kde rostl. Tedy neřezali jej ani neodnášeli domů. Tato tradice (venkovních stromků) se dodržovala dlouho, i v křesťanském období vydržela až do novověku. První ozdobený stromek v místnosti je zaznamenán v roce 1570 v brémské městské kronice, v 18. století začaly první uříznuté stromečky zdobit Vánoce na některých zámcích v Německu. Masově se zdobení vánočních stromků zavedlo až v 19. století. V českých zemích prvním ozdobeným stromkem překvapil své hosty režisér Stavovského (Nosticova) divadla Jan Karel Leibich, který pocházel z Porýní, konkrétně z Mohuče.

Dárkové balení čajů

Dokonce i vánoční půst, zlaté prasátko a ryba pochází od Keltů. Ti prý pojídali před hlavní slavností speciální postní jídla ze žlutých ingrediencí (obilné kaše, vejce). Hlavním slavnostním (obřadním) jídlem pak byla ryba, kterou musela ten den ulovit hlava rodiny, tehdy tedy muž, aby byli všichni silní a zdraví i v příštím roce. Náš vánoční kapr má tedy mnohem starší tradici, než jsme tušili. A zlaté prasátko? Pro Kelty byl divočák – lesní kanec – významným kultovním zvířetem, a kdo jej v této době zahlédl nablízku, měl být obdařen bohatstvím, štěstím a zdravím.

Zajímavým keltským zvykem bylo také společné pálení polena z jasanového, dubového nebo bukového dřeva. Ozdobilo se dobrotami (medem, ovocem, křížalami a těstem) a polilo medovinou a pak se zapálilo za přítomnosti celé rodiny, což mělo posílit její soudržnost a blahobyt. Popel se pak rozsypal pro ochranu kolem domu i stájí s dobytkem. Zvyk s polenem se dochoval také do našich časů, různě se transformoval, až někoho v 19. století napadlo, že místo polena dá na rodinný stůl podobný útvar, jen vytvořený ze sladkého těsta, rozinek a dalších dobrot, a ten pak rodina po štědrovečerní večeři společně sní. A tak vznikly všechny ty vánoční štóly, vrkoče, calty, húsce, štědrovky nebo naše vánočky.

Od Keltů máme i počátky vánočních věšteb. Například známé věštění zdraví a štěstí z rozkrojeného jablíčka (zdali bude hvězdička…) nebo zjišťování jména ženicha z házení jablečných slupek za sebe, jakož i prostření jedné porce navíc (pro možný přírůstek v rodině) provozovali na našem území lidé už staletí před začátkem letopočtu.

Jen ten vaječný koňak k nám přišel až z Ameriky, kam se předtím dostal z Francie. Keltové totiž na Vánoce, tedy na slunovrat, pili rituální víno, vařené z pozdních bezinek.

Nakonec si můžeme říct, jak Vánoce ke svému jménu přišly

Slovo Vánoce znamená vlastně zkomolené sousloví Svatá noc a patrně pochází ze staroněmeckého wāhnachten (dnes Weihnachten), jež se skládalo ze slova složeného z wīha (světit) a nacht (noc). V 17. století se objevila ještě jedna teorie, že je to odvozeno od německého výrazu weinachten, neb se tehdy na některých univerzitách vedle prohození úloh učitelů a žáků jako vánoční dárek dávalo víno, což odkazovalo na starořímské saturnálie.

Svatá noc je však pro Vánoce, původně oslavující nejdelší noc v roce, asi přiléhavější význam. Slovo svatý má totiž vnitřní spojitost se světlem. I Ježíše nazývali světlem a světlo bylo i u Keltů v centru pozornosti – právě při oslavách zimního slunovratu. Vždyť se slavil jeho návrat, návrat ke světlu (slunci) z nejdelší, či chcete-li nejhlubší, noci roku. Proto také Keltové (i Germáni) věšeli v temné slunovratové noci zapálené louče na stromy kolem obydlí či obřadního shromaždiště, i na ty předtím ozdobené. Lépe pak na oslavy viděli a symbolicky tak světlo i přivolávali.

I křesťané zapalovali lampy a později svíce a ještě později ty svíce připevňovali na vánoční stromky. Takže i toto světelné zdobení vánočních stromů, budov či prostranství máme původně od Keltů. Nebylo to však vždy úplně bezpečné. Starší z nás si ještě mohou pamatovat opravdové svíčky s klipsy připevněné přímo na větve jedliček, smrčků či borovic v našich vánočních obývácích. Občas se však stala nehoda. Někdy to odnesly jen záclony a někdy vypukl opravdový požár. A o tak velké a nebezpečné světlo na Vánoce neměl nikdo zájem.

Proto vznikly ozdobné žárovičky a takzvané světelné řetězy. Zasloužil se o to zčásti samozřejmě Tomáš Alva Edison, který vymyslel a zavedl žárovky, dokonce velice záhy (1879) i řetěz se žárovkami, jenže jej použil jen pro reklamní účely – nechal jimi vyzdobit chodbu vedoucí k jeho laboratoři, aby přesvědčil své obchodní partnery o nákupu žárovek. Jeho zaměstnanec, Edward Johnson, však vytvořil z kombinace bílých, červených a modrých žárovek řetěz, který jako první položil na vánoční stromek, aby pobavil své přátele. Ti byli ohromeni a chtěli to také, takže Edisonova firma začala posléze vyrábět první dekorační vánoční světelné řetězy. A ve 20. letech 20. století už nebylo, přinejmenším v Americe, jediné městečko či vesnice, kde by na Vánoce nebyly ověšeny stromy a stromky, ba celé domy těmito svítícími atrakcemi. A vánočních požárů ubylo.

Originální svíčky ze sójového vosku v pivní láhvi

Dnes si stromek můžete vyzdobit LEDkami a naprogramovat si různé druhy svícení, živé světýlko Vánoc však má stále svoji magickou atmosféru. I svíčky prošly vývojem a dnes si je můžete dopřát i s neodolatelnými vůněmi či praskáním dřeva jako v krbu. Ovšem na bezpečném místě, daleko od pryskyřicemi prosycených větviček vánočního stromu.

Ať už budete Vánoce slavit jakkoli, vzpomeňte si na to, že mají velmi hluboké kořeny a vždy je lidé vnímali především jako oslavu naděje, že světlo (jaro, léto) zvítězí nad tmou (zimou) a zase se vrátí, ale také jako svátky míru, klidu, lásky, ale i vzájemného porozumění, radosti a štědrosti, takže zkuste pro své blízké vymyslet dárečky, které jim udělají opravdovou radost. Nemusí to být žádné komplikované či honosné dary, spíš příjemně využitelné. Někdy i dobře vybraná a krásná věc denní potřeby přinese radost nejen pod stromečkem, ale můžete ji dávat každý den.