Jak souvisí zahrady a ovocné čaje? Obojí je tu s námi déle, než myslíte

8. 6. 2023 ― DOPORUČUJEME

Slunce je vstřícné, ještě tolik nepálí, příroda se na nás směje a po jarní kráse slibuje i užitek – tedy první plody a tím i začátek letního bužírování a ochutnávání a vůbec prvních ovocných a zeleninových hodů. Než se slib naplní a ovoce dozraje – a my se v dnešním vyprávění dostaneme dál –, můžete si chuť některých plodů alespoň připomenout ovocným čajem, který lze pít, dle aktuálního počasí (a nálady), teplý i vychlazený. Vlastně ten ovocný čaj hraje v tomto povídání mnohem větší roli a velice úzce souvisí s druhým dnešním aktérem – zahradou, která shodou okolností v tomto čase slibného přírodního rozmachu slaví svůj svátek.

Ano, i zahrady, sady a parky mají svůj svátek – je to vlastně ta část přírody, kterou si člověk ochočil a přitáhl co nejblíže ke svému obydlí, aby ji mohl opečovávat, zvelebovat, zušlechťovat a hlavně užívat. Samozřejmě, že možností, jak si užít zahradu (sad nebo park) je více, ale jedním z nejstarších způsobů (a taky důvodů, proč vlastně zahrady vznikly) je konzumace vypěstovaných plodů. I tato spotřeba může mít různé podoby, ale my se dnes zaměříme na jeden způsob, jehož popularita neustále roste a který můžete provozovat po celý rok v téměř nezměněné kvalitě. Povíme si, co nám nabízí a jak si užít ovocný čaj!

Víkend otevřených zahrad

Začneme ovšem zahradou, bez níž by žádné ovoce nebylo. Ale nejprve něco o tom jejím svátku:

V sobotu 10. a v neděli 11. června 2023 se koná po celé republice Víkend otevřených zahrad, který de facto nahrazuje mezinárodní den zahrad.

Akce se poprvé uskutečnila před 25 lety v Anglii, kde měla původně alespoň jednou v roce ukázat především zahrady a dvorky Londýna, které normálně nejsou z různých důvodů přístupné. Zájemci tak měli možnost poprvé nahlédnout do některých soukromých zahrádek, dvorků a vnitrobloků, jakož i do uzavřených zahrad v Anglii tak populární královské rodiny. Víkend otevřených zahrad se setkal s takovým nadšením, že se ihned ujal, a v Anglii se začal šířit i do dalších měst.

V následujících letech aktivita pronikla i do dalších států Evropy. Koná se vždy druhý víkend v červnu a v každé zemi má malinko jiný průběh, ale postupně se všude stala velkým svátkem zahrad (ale i sadů a parků) a zahradní kultury. U nás se zahrady poprvé otevřely v roce 2010 a od té doby se akce koná každý rok pod záštitou Národního památkového ústavu, který zajišťuje dramaturgii včetně doprovodných programů a také koordinuje nabídku z řad zájemců ze státních i soukromých zahrad, sadů a parků. Snaží se především posilovat povědomí o významu vegetace v našem životě a také ukazovat historii i různé směry a možnosti zahradnictví, úpravy parků, zahradní architektury, umění a kultury.

Co je zahrada

Nejspíš to víte, ale můžeme si zahradu zkusit definovat, aby bylo jasno. Je to kus půdy, jednoznačně vymezený pozemek, mnohdy ohrazený, na němž je uměle vysazena vegetace. Rostliny si v ní člověk vysazuje za účelem konzumace, ale také z estetického nebo i jiného důvodu. Zahrada tak může plnit různé funkce – poskytuje obživu, prostor k odpočinku či naopak zázemí pro různé koníčky a tělesné aktivity, zkrášluje okolí příbytku a může plnit i roli reprezentační. Jsou však i zahrady určené k vědeckému zkoumání a šlechtění či k pedagogickým nebo všeobecně poznávacím účelům, ty se většinou nazývají botanické zahrady (s všeobecným zaměřením) či arboreta, pokud jsou zacíleny především na dřeviny (tedy stromy, keře, liány a polokeře). Zahradě, kde se pěstují převážně ovocné stromy, se říká sad a rozsáhlejší a mnohdy neohrazenou a veřejně přístupnou zahradu, jejíž účel je převážně relaxační, označujeme jako park.

Historie zahrad

Ač se to nezdá, zahrada má velice dlouhou historii. Zahrady v podstatě začaly vznikat kolem prvních stálých lidských příbytků, když lidské tlupy sběračů a lovců přestaly migrovat a objevily kouzlo pěstování některých užitečných rostlin a osvojily si i chov vybraných zvířat. Kolem příbytku si naši předci prostě ohradili kus půdy, kde pěstovali své plodné rostliny a v oddělené části chovali i svá zdomácnělá zvířata. Ohrazení bylo důležité, neboť chránilo úrodu i domácí zvířata před dravci či nenechavou divokou zvěří. Právě pro to ohrazení nebo zahrazení půdy patří název zahrada i etymologicky k velmi starým výrazům. Zahrada opravdu znamená zahrazený prostor, pozemek či půda.

První zahrady obklopující dávné domy měly především onu užitnou, hospodářskou a někdy i obrannou hodnotu. Lidé se potřebovali uživit a ochránit své živobytí nejen před přírodními zloději, ale mnohdy i před cizími nájezdníky, proto tehdy v případě zahrad byly estetické potřeby lidí až na druhém místě. Jak se zlepšovaly výnosy a rostl blahobyt, rozšiřovaly se i nároky lidí a s nimi se vyvíjela také funkce zahrady. Některé rostliny, jako třeba obilí, se už vysévaly na větších plochách půdy – na polích za hranicemi nejen zahrad, ale i osad – a také dobytek potřeboval mnohem větší výběh. Zahrady u domu zůstaly pro pěstování zeleniny, ovoce a koření, případně léčivých bylin.

Se vznikem měst a příchodem starověké kultury přišla i výrazná proměna významu zahrady. Zahrady a sady se především v omezeném prostoru měst staly luxusním útočištěm bohatých. Už nebylo tolik potřeba pěstovat užitkové plodiny, které se daly koupit na trhu od vesničanů, a do popředí se tak dostala spíše estetická a relaxační funkce. Protože se bavíme o městech civilizací vzniklých především v subtropech, s relativním nedostatkem vody, důležitou součástí zahrad se stávaly i různé druhy vodních nádrží a ploch. V časech před naším letopočtem údajně vznikala i velice sofistikovaná díla zahradní architektury.

Asi nejznámějším je druhý ze sedmi starověkých divů světa – Semiramidiny visuté zahrady. Navzdory názvu je nechal vystavět babylónský král Nebukadnesar (Nabuchodonozor) II. pro svou choť Amytis, milující zeleň a tak trochu strádající v hustě zastavěném Babylónu. Unikátní konstrukce stavby i důmyslný systém zavlažování umožnily v těchto zahradách pěstovat i velké exotické stromy, proto byli všichni tehdejší návštěvníci tak uchváceni, že sláva těchto zahrad zastínila i další místní atrakci – veliký Mardukův zikkurat neboli pověstnou Babylónskou věž, která se do seznamu sedmi divů světa kvůli tomu nedostala. Kouzlu zahrad prý propadl i pozdější perský dobyvatel Babylónu Kýros I., jenž se prý stal vášnivým sadařem a zahradníkem. Existenci těchto zahrad potvrdily počátkem 20. století nálezy objevitele Babylónu německého archeologa Koldeweye.

Staří Řekové a Římané tuto určitou exkluzivitu luxusních, leč soukromých zahrad poněkud rozvolnili podporou zahradního pojetí veřejných prostranství. Výsadba alejí a hájů na ulicích, v okolí chrámů, škol či hřbitovů a jejich všeobecná dostupnost předznamenaly pozdější kulturu veřejných parků.

Také ve starověké a středověké Asii vznikaly zajímavé zahrady, měly však mnohem duchovnější význam. V Indii existovaly architektonicky pravidelné, hojně dekorované a sochami, bazény a altány vybavené zahrady, které měly poskytovat dostatek stínu a vlhkosti pro odpočinek, ale i meditaci či modlitby. Indické zahrady byly ovlivněny nejprve védskou kulturou, pak buddhismem a ještě později islámem, který utlumil stavění soch a podpořil bohaté dekorativní zdobení všech zahradních staveb, přičemž rozmanitou tropickou flóru kolem ponechal.

Ve staré Číně se pojetí zahrad odvíjelo především od taoismu a jeho obdivu k přírodě i propojení s ní. Princip wu wei (plynutí, nezasahování do přirozeného vývoje) a rovnováhy protikladů (jin a jang) přinesl především zajímavé vyvážené scenérie rybníčků, potůčků, vodopádů a tůněk s kameny a skalkami, přirozeně rámované vybranou zelení. Ani buddhismus na tom nic nezměnil, jen přibyly meditační a čajové pavilónky a rozjímavé stezky vedoucí přes malebné klenuté mosty.

V Japonsku je více druhů zahrad. Zpočátku se nejvíce prosadil šintoismus, který si jen malinko upravil estetiku čínských vodních palácových zahrad, kterou doplnil o své svatyně na návrších. Od 12. století si však obliba čajových obřadů mnohde vynutila úpravy exteriérů na čajové zahrady s altány a čajovými pavilony propojenými kamennými cestami. V 15. století pak buddhistická sekta Zen mnohé zahrady změnila na jakési malé modely krajin s kameny a stylizací vln v písku, přičemž se ono zmenšování nevyhnulo ani stromům a keřům (bonsai). Od 16. století se rozšiřuje móda rezidenčních zahrad – rozsáhlých parků s měnícími se scenériemi, jež měly klidné bydlení oddělit od rušného okolního světa. Přesto se dá říct, že i v Japonsku jsou nejdůležitějšími prvky zahrad kameny, voda a zeleň.

Japonská zenová zahrada Koyasan

V Evropě se ve středověku hojně rozmohly hlavně klášterní zahrady se záhonky zeleniny a léčivek a s nezbytnou křížovou cestou a studnou uprostřed. Zároveň se zahrady začaly (hlavně v Itálii) dělit na zelinářské, květinové, na ovocné sady a vinice (jinde i chmelnice).

Renesance přinesla návrat k přírodě, opouštění hradů a vznik zámků a kolem nich velkých zahrad a parků. Zámecké zahrady si prošly různými fázemi vývoje, od geometrických s přísně střiženými dřevinami, plných složitých labyrintů a živých plotů, ale i soch a fontán až po romantické anglické parky s téměř divokou přírodou a tajemnými jezery. V romantismu také vznikaly v zahradách a rozsáhlých parcích nově postavené zříceniny hradů, poustevny a umělé skály či jeskyně. Secese obdařila zahrady ornamenty, kladla důraz na okrasné květiny a vzhlížela k zimním zahradám a skleníkům, v nichž si v chladné Evropě připomínala tropickou flóru z kolonií. A 20. století? Od drobných skalek a cibulových záhonů přes rozmáchlý land art se trend posunul k dnešním preferencím vyvážené přirozenosti, kdy v zahradách kousky volné přírody rámují květinové, bylinkové i zeleninové záhonky.

Dnešní ideální zahrada funguje jako klidná relaxační zóna s benefitem v podobě menších užitkových ochutnávek, ať už jsou to květiny pro krásu, zelenina a ovoce pro chuť, či bylinky pro zdraví.

Pokud vám zahrada poskytuje nějaké plody a vy je nejste schopni nebo ochotni ihned zkonzumovat, je třeba je zpracovat tak, aby vydržely v poživatelném stavu do kýžené konzumace. Způsobů zpracování je více. Ovšem právě v této chvíli začínají na scénu našeho vyprávění ze zákulisí vykukovat ovocné čaje, proto nás bude zajímat jen jeden způsob, a to jeden z nejstarších. Sušení.

Už naši dávní předkové totiž zjistili, že když se jim podaří ovocné plody nebo i jiné části rostlin zbavit vody, vydrží pak ve vysušeném stavu relativně dlouho. Minimálně do další sklizně. A o to jim šlo. A o to jde i nám, zvláště pokud si chceme dát ovocný čaj. Takové sušince totiž stačí znovu poskytnout dostatek vody, ona ji nasaje a může nám opět předvést značnou část své původní chuti i vůně. A taky může dát znovu vše, co má v sobě, čímž myslíme třeba vitamíny, minerální látky a další lidem prospěšné ingredience.

Ideální formou, jak si na sušených plodech zahrad a sadů kdykoli pochutnat, je právě ovocný čaj.

Co je ovocný čaj a kde se vzal

Ovocný čaj je nápoj, jehož základem je směs sušeného ovoce, bylin a koření, kterou zalejeme horkou vodou a necháme nějakou dobu louhovat. Díky moderním technologiím se však v posledních desetiletích mohou do těchto směsí přidávat také sušené šťávy z ovoce, sušený med a přírodní či identické aroma, aby se dosáhlo ještě zajímavější chuti a vůně. Ovocné čaje se připravují buď z volně sypané směsi, nebo je směs již uzavřena ve speciálním čajovém sáčku. Mnohem lépe si však čaj vychutnáte z volně sypané směsi, neboť ta mnohdy obsahuje i kousky ovoce, které zvětší svůj objem, takže si je můžete při pití přímo přikousnout a obohatit tak svůj zážitek.

Oblíbené ovocné čaje Babiččina zahrádka, Sladké mámení a Borůvkový vrch

Původ výluhů z bylin, koření a ovoce je prastarý, určitě pravěký. Hned jak se lidé naučili sušit výdobytky svých prvních zahrádek, určitě si je zkusili i vařit nebo aspoň namáčet do vody. Takhle nějak mohly vzniknout kompoty, marmelády, ale i to, čemu dnes říkáme ovocný čaj.

Ovšem masové rozšíření ovocných čajů (tedy těch ze směsí ovoce) vypuklo až ke konci 20. století, alespoň u nás. V 90. letech začala stoupat konzumace pravého sypaného čaje a také čajů bylinných a ovocných. Nakonec ty ovocné všechny ostatní nechaly daleko za sebou a dnes patří s velkým náskokem mezi nejoblíbenější. Má to svou logiku, neboť ovocné čaje jsou i nejuniverzálnější.

Výhody ovocných čajů

Ovocné čaje totiž mohou pít všichni – od malých dětí po seniory – a také kdykoli a při jakékoli příležitosti. Skvěle hasí žízeň a příjemně osvěží, dají se pít horké, teplé, vlažné, studené i ledové. Neobsahují žádné povzbuzující látky, jako je tein (kofein), ba ani kalorie, a naopak jsou díky použitému ovoci a některým bylinám plné vitamínů, antioxidantů a minerálních látek. Proto si je můžete dát i večer, aniž byste se museli bát, že nepůjdete spát, lze je pít místo džusů i sycených a slazených nápojů, čímž pomůžete nejen své tělesné linii, ale i zubům a vlastně celkově svému zdraví, neboť čaje zvyšují obranyschopnost organismu a mohou tím i trošinku brzdit předčasné stárnutí.

Co v čajové směsi najdete

Nejčastějším základem ovocné směsi jsou plody a slupky jablek, plody šípků, pomerančová a citrónová kůra, květy ibišku, velmi často i plody arónie, černého rybízu, malin, jahod, borůvek, ostružin, rakytníku, černého bezu, třešní a občas i kořen červené řepy.

K nim se pak přidávají další, mnohdy i exotické nebo naopak bylinné přísady – rozinky, meruňky, ananas, bezinky, listy ostružiníku, maliníku, černého rybízu, kopřivy, jahodníku, máty či meduňky, květy lípy, heřmánku, černého bezu, růže, jasmínu, slézu, měsíčku a chrpy, meloun, banán, citrónová tráva, papája, slunečnice, vanilka, med, rooibos, a dokonce i mandle.

Tyto ingredience se používají v podobě malých sušených kousků, mleté sušiny nebo jako ve vodě rozpustné extrakty (např. sušené šťávy). Sušené ovoce obsahuje vitamíny skupiny B, vitamín C a provitamín A, které se tím pádem dostanou i do směsi a pomáhají tak chránit náš organismus. Velké množství vitamínu C obsahuje například šípek. Najdete zde i množství zdraví prospěšných antioxidantů, jež poskytují hlavně barviva obsažená v tmavém nebo červeném ovoci (jako třeba arónie, borůvky, ostružiny nebo plody černého bezu).

Co se týče barev a chuti, velkou roli zde hraje ibišek, který čaji propůjčuje sytou červenou barvu a nakyslou chuť, kdežto směsi bez ibišku mají méně syté barvy i kyselost. Pomerančová kůra zase dodává lehkou hořkost typickou pro citrusy. Neúnavným dříčem je jablko, které je barevně celkem neutrální, ale lehce a příjemně oslazuje směs a vyrovnává tak kyselost ibišku. Samo o sobě je také bohatým zdrojem vitamínů, takže ve směsi bývá vítané.

Populární kořenící přísadou se stal v poslední době zázvor, také skořice, někdy hřebíček a občas se přidává i dosti specifická lékořice nebo anýz. A pro ozvláštnění vůně hotového čaje se používá již zmíněná růže, jasmín a vanilka.

Jahodová fantazie. Ovocný čaj Lesní jahoda, plechová dóza Sladké jahody a čajová souprava pro jednoho Umea

Příprava ovocného čaje

Ovocný čaj se připravuje snadno a na rozdíl od pravého čaje jej téměř nelze zkazit.

Kromě sušené čajové směsi potřebujete vřelou vodu, nádobu, ve které čaj louhujete, nádobu, kam čaj slijete, a pak hrníček, ze kterého hotový čaj pijete. Dále je dobré mít sítko a někdo potřebuje i pokličku (nebo talířek) na přikrytí nádoby po dobu louhování.

Výtečnou louhovací nádobou je samozřejmě čajová konvice, na slitý čaj vlastně také – z konvice se pak i dobře nalévá do šálků či hrníčků. Chcete-li však jen malou ochutnávčičku, vylouhujete čaj i v hrnku.

Sušenou směs dle doporučení od výrobce nebo od oka a podle velikosti vlastní hrsti vhodíte do konvice a zalejete horkou vodou, která však nemusí v té chvíli akutně vařit, funguje to i kolem 91 stupňů, jako u kávy. Poté, co voda vaří, ji prostě a v klidu opatrně nalejete do konvice s nasypanou směsí, můžete nálev i zamíchat a necháte stát. Většinou se louhuje 5–10 minut v závislosti na složení sušené směsi, u kupovaných čajových směsí sledujte doporučení výrobce. Scedíte a můžete pít.

Ovocné čaje chutnají horké, teplé, vlažné, studené a extremistům i ledové. Jsou skvělé tak, jak jsou, ale můžete si je i dle libosti dochutit. Pokud si však do čaje chcete přidat např. med, počkejte, až jeho teplota klesne pod 50 °C, pak si totiž i med zachová, a vám i v čaji předá, veškeré své zdravé látky.

Takže zkoušejte a vybírejte, jistě objevíte tu svou chuť. A pokud ne, můžete u ovocných čajů i experimentovat a zkusit smíchat třeba dvě směsi dohromady nebo jen přidat nějakou oblíbenou ingredienci, třeba objevíte něco nového, lahodného, nejen pro sebe, ale i pro ostatní.

Cooldecor

Doporučené produkty (5)