Proč je příroda důležitá, historie její ochrany a jak si užít Pálavu v pár dnech

20. 7. 2023 ― INSPIRUJEME

V tomto období naplňuje mnohé z nás vlastní podvědomí podobnými myšlenkami, a to i přesto, že už nejsme dětmi školou povinnými a prázdniny se nás přímo netýkají. Ale hluboko uložené vzpomínky na školní léta i to léto jsou natolik svůdné, že svádí většinu lidí k vybírání dovolených a úprku ze všednosti do…

No, to má každý asi jinak, ale velice mnoho lidí považuje přírodu za ideální prostředí k odpočinku od uspěchanosti civilizace. Takový únik ze sevření povinností a umělých civilizačních kulis může mít podobu líné i aktivní relaxace. Můžeme třeba jen ležet pod krásným stromem, nebo naopak vyrazit na průzkum okolí, poznávat místní zajímavosti či se obdivně kochat autentickou krásou přírody. Ovšem je k tomu třeba mít tu přírodu. Bez ní by nebylo co obdivovat, ani kde odpočívat. Tedy dá se spočinout i v hloubi betonové kostky, ale bez přírody bychom možná ztratili i pojem o tom, co je přirozené a co už nikoli. Proč? Protože je to náš původní domov. Protože jsme z ní vyšli. I lidé byli nedílnou součástí přírody a podléhali jejím zákonům, pak ale v sobě lidé začali objevovat schopnosti, jak přírodu lépe a více využívat a přetvářet ji ke zlepšení svého života, ke zvýšení svého pohodlí, prostě k neustále se rozšiřujícímu a zvyšujícímu se blahobytu.

Původně jsme tady na Zemi měli přírody habaděj. Našim dávným předkům možná připadalo, že je té mocné přírody až moc. Jenže – jak jsme se množili, a množili i svůj blahobyt, většinou to bylo na úkor přírody, tedy čistě přírodního prostředí, takže jí začalo ubývat. Lidé museli v divočině vypálit les, vyklučit pařezy, přeorat step, aby mohly vzniknout všechny ty zahrádky, pole, vesnice, města. A později už lidé odstraňovali i celé kopce, skály i hory, pokud v nich našli, co potřebovali pro rozvoj své civilizace. Jenže krom ukusování z přírody docházelo i k její další devastaci. Lidé produkovali ve velkém nejen blahobyt, ale i odpad, a ten rádi vyhazovali právě do přírody, s myšlenkou, že si s ním sama nějak poradí. Jenže čím dál umělejší a jedovatější odpady se dostaly i do vzduchu a do vody a ušpinily je, ba místy až otrávily. Bez přijatelně čistého vzduchu a vody se nedá žít. A tak začala příroda nejen ustupovat lidem, ale i chřadnout, a odumírat. Mnohde se organismy, oživující a obohacující společné geologické základy naší planety Země, nedokázaly s novými lidskými impulzy přirozeně vypořádat a začaly vymírat.

Bujará přírodní rozmanitost, jež je podstatou přírodní krásy, chudla a řídla a mnohde se doslova měnila na vypelichanou a značně nivelizovanou krajinu s výhledem svých dalších mutací směrem k pustinám či rovnou k pouštím. A na takové poušti, bez čisté vody, se blahobyt těžko zvyšuje. Tam se těžko dá vůbec přežít. Proto není divu, že se mezi některými lidmi, kteří už k opravdu zdravému přírodnímu prostředí začali mít ze svých měst značně daleko, a hlavně si uvědomovali tempo úbytku těchto nefalšovaných území, zákoutí, druhů i celých kolonií různých živočichů, začala šířit touha po ochraně těch dosud existujících přírodních společenství, i území na nichž žijí, aby se dochovaly i pro další generace. Započal dlouhý, obtížný, ale stále pokračující a rozšiřující se proces ochrany přírody, který už nabyl a dále nabývá různých podob, jež reagují i na některá specifika místních potřeb biosféry a přírodního prostředí.

Stručná historie ochrany přírody

Základním prvkem ochrany přírody je ochrana určitého území se vším, co na něm přirozeně žije.

Chráněná území, kam bylo zapovězeno chodit, vlastně existovala už na přelomu starší a mladší doby kamenné (v pozdním paleolitu) zhruba před 12 000 lety. Určitá území byla pro tehdejší lidi tabuizována nikoli z důvodu čisté ochrany přírody, nýbrž většinou z kultovních či náboženských důvodů, nebo proto, že tam proběhla nějaká nevysvětlitelná katastrofa. Často si však jednotlivé tlupy a rody takto chránily i důležité přírodní zdroje, aby nebyly využívány někým jiným (např. loviště, zdroje čisté vody a podobné).

Úplně prvním chráněným územím (v soudobém pojetí ochrany přírody) se stal už roku 1812 německý ostrůvek Vilm u Rujany. Na ostrově bylo zakázáno kácení stromů a omezeny další zásahy člověkem, aby jeho unikátní přírodní prostředí zůstalo zachováno i pro další generace.

Kolem poloviny 19. století se především ve Spojených státech, částečně i vlivem poustevnického filozofa H. D. Thoreaua a jeho pokusů o život v souladu s přírodou, začaly vyhlašovat rozsáhlá území nazvaná národní parky, kde byla příroda chráněna před průmyslovými zásahy člověka a ponechána sama sobě. Americké pojetí ochrany přírody počítalo i s fenoménem romantické krásy přirozené divočiny.

Největší rozmach ochrany přírody však nastal až během dvacátého století, kdy kromě národních parků v americkém stylu, vznikaly i další typy chráněných území, míst, biotopů/ekosystémů nebo i jednotlivých objektů (jako je např. památný strom a podobné objekty). Liší se většinou v míře povolených zásahů člověka do místního přírodního prostředí. Dobrou zprávou pro přírodu je i fakt, že od poloviny 20. století počet různých druhů chráněných území i jejich rozloha neustále roste.

Dosud také bylo vyhlášeno několik mezinárodních či světových dnů, kdy si lidé v průběhu roku připomínají různé aspekty a souvislosti s ochranou přírody (například 5. června je Světový den životního prostředí). Shodou okolností jeden takový svátek připadá i na první prázdninový měsíc. 28. července se totiž každoročně slaví Světový den ochrany přírody, který si klade za cíl tvořit a upevňovat povědomí lidí o nutnosti chránit životní prostředí, přírodní zdroje, rostliny a zvířata, kterým hrozí vyhynutí. Nejlepší způsob oslavy takového svátku a naplnění jeho poslání je osobně poznat nějaký kousek přírody, který by bez ochrany možná už nemusel ve své přirozené podobě existovat.

Protože jsme z Mikulova, je zcela přirozené, že vám v dnešním blogu nabídneme pohled na jednu z menších, ale o to krásnějších chráněných krajinných oblastí, která je k oslavám výše zmíněného svátku v podobě nepříliš náročných výletů přímo stvořena.

Mikulov je krásné historické město na samém jihu Moravy, jež je zároveň de facto i vstupní branou do chráněné krajinné oblasti Pálava, která na historicky cenném, doslova od pravěku lidmi obývaném území, nabízí zážitek velmi rozmanitých a krásných přírodních prostředí i celých scenérií – od mokřadů a lužních lesů v nivách řeky Dyje, přes lesní společenství teplomilných doubrav, panonských dubohabřin a suťových lesů, až po lesostepi či skalní, drnové i luční stepi na úpatích vápencových hřebenů Pavlovských vrchů.

Celkový pohled na Mikulov a Kozí hrádek / foto: Juraj Zeman

CHKO Pálava byla vyhlášena v roce 1976, od roku 1986 ji UNESCO zařadilo na seznam světových biosférických rezervací, od roku 2003 se stala důležitou součástí větší biosférické rezervace Dolní Morava, která zahrnuje ještě lednicko-valtický areál a lužní lesy na soutoku Dyje s Moravou, a v roce 2004 je jako „ptačí oblast“ včleněna do evropské soustavy Natura 2000.

Pro představu zabírá území, které na severu začíná u Novomlýnských nádrží a od Dolních Věstonic se jeho hranice táhne jihozápadním směrem přes Horní Věstonice kolem Perné na jih k Bavorům a dál kolem Mikulova až k rakouským hranicím, kde se obrací na východ k Sedleci, od Sedlece přímo k Bulharům a dál na sever podél Dyje k Novým Mlýnům, odkud pokračuje kolem Milovic severně k Pavlovu, a nakonec navazuje tam, kde jsme s výčtem začali – v Dolních Věstonicích. Celková rozloha nepřesahuje 83 km², na nichž však najdete všechna uvedená přírodní prostředí. Každé z nich je natolik jiné, a přesto v pohodlném dosahu, že se vyloženě nabízí jako cíl jednodenního výletu. Během několika dní si tak můžete vychutnat celou Pálavu.

Ideální základnou je samozřejmě Mikulov, kde i přespolní najdou dostatek ubytovacích kapacit i vše, co aktivní turista potřebuje.

Oblast Pálavy se považuje za jednu z nejstarších kulturních krajin na území České republiky, což znamená, že zde žili lidé nepřetržitě už od pravěku. Z období lovců mamutů se dochoval dokonce jeden známý světový unikát – tzv. Věstonická Venuše. V roce 1925 našel archeologický tým Karla Absolona poblíž Dolních Věstonic ve vrstvě staré 29 000 až 25 000 let malou sošku ženy, která však nebyla vyřezána z klu mamuta, jako bylo několik jiných sošek z té doby, nýbrž byla vymodelována a vypálena z hlíny. Je to nejstarší keramická soška na světě a Věstonická Venuše svou existencí vyvrátila mýtus o tom, že ve starší době kamenné (paleolitu) lidé ještě keramiku neznali. Za druhé světové války byla soška, tehdy uložená na mikulovském zámku, ohrožena bombardováním, proto se dnes převážně vystavují zdařilé kopie, neboť velevzácný originál je uložen v sejfu muzea Anthropos v Brně.

Pálava je však také excelentní a velice oblíbenou vinařskou oblastí. Dokonce má svou vlastní jedinečnou odrůdu bílého vína. Víno Pálava vzniklo křížením Tramínu červeného a odrůdy Müller Thurgau. Od roku 1953 se o to pokoušel známý vinař-šlechtitel Ing. Josef Veverka, a nakonec se mu to ve šlechtitelské stanici v Perné povedlo. Od roku 1977 je pod názvem Pálava oficiálně registrovanou odrůdou bílého vína, které se hodí k výrobě jakostních a výběrových vín.

Jaké krásy či pamětihodnosti můžete na Pálavě potkat?

Skály, kopce, hřebeny a zříceniny

Dokud máte dost sil, vyrazte do „hor“, tedy na vrcholky Pálavských vrchů. Nejvyšší bod Pálavy je Děvín ve výšce 550 m nad mořem, takže mačky a cepíny můžete nechat doma, vezměte si dobré boty, něco na hlavu proti větrům či slunci, a do torny či baťůžku si přidejte vedle svačiny hlavně nádobu s vodou – Pálava patří k nejsušším a mnohdy i k nejteplejším místům republiky. A můžete zkusit pověstnou hřebenovku – červenou stezku. Směrem z Mikulova na ní postupně potkáte tyto zajímavosti:

Hned nad Mikulovem se na skále tyčí Kozí hrádek, což je gotická věž s dělostřeleckými střílnami z 15. století, která Mikulov několikrát zachránila před dobytím. Na dalším kopci Turold můžete vlézt do krasového skvostu – sedmipatrové jeskyně Na Turoldu. Ta má nejen úchvatné vnitřní smaragdové jezero, ale spolu s vedlejší jeskyní Liščí dírou měří skoro 3 km. Takže se oblečte. Přes Turold projdete kolem Kočičí skály a Tábořiště Klentnice, odkud na vás malinko zavane nádech Divokého západu, minete vlevo jeskyni Lednička a vystoupáte na Stolovou horu, na jejímž sedmihektarovém rovném vrchu bývalo v době bronzové opevněné hradiště, ze kterého zbyly terénní vlny a nádherné výhledy po kraji. Směrem na západ vám vaše pohledy mohou okořenit svými padáky vyznavači paraglidingu. Při sestupu se napravo pokocháte pohledem na Klentnickou skálu a přes malé sedlo se propracujete na kopec, jemuž vládne Sirotčí hrad, tedy spíše hrádek.

Přírodní rezervace Turold / foto: Juraj Zeman

Gotický Sirotčí hrádek spojoval dvě vápencové skály a kdysi se klenul i nad roklí, v níž je vstup do krasové jeskyně. Byl vybudován v polovině 13. století Siegfriedem Sirotkem z rodu Wehingenů, později se stal majetkem posledního přemyslovského krále Václava III. Ale jen na rok, po jeho zavraždění roku 1306 jej získali Lichtenštejnové a po nich zas Ditrichštejnové. Od konce 16. století hrad zpustl a postupně, jako chameleon, srostl s okolními skalami. Až tam budete, schválně si toho všimněte. Taky se k hrádku váže děsuplná pověst o templáři Čičosovi, ale tu si přečtěte nebo nechte vyprávět až na místě a pokud možno k večeru, třeba pak zahlédnete i ten přízrak, co tam pobíhá.

Pokud vás honění za přízrakem unavilo, můžete sejít dolů do Klentnice, kde je zajímavé muzeum kávy s více než sto let starými kávovary a dalšími kávovými proprietami a na povzbuzení (před dalším putováním nebo cestou domů) si můžete dát třeba – kávu.

Jste-li však vyznavači mnohem zásadnějších či zemitějších energií, nebo máte rádi land-art a klidná posvátná místa, můžete z muzea popojít necelý kilometr na východ do klentnické obory, kde najdete na louce obkroužené lesem Kamenný kruh. V roce 2005 jej uměle postavili tajemní pokračovatelé učení starých druidů na energeticky silném místě z devíti kamenů po obvodu a jednoho ve středu, přesně dle druidských zvyklostí, a s orientací na hvězdy. Kruh má průměr 27 metrů a kouzlo místa posiluje i stádo nedaleko se pasoucích a po návštěvnících pokukujících daňků, muflonů a koz.

Červená štreka pokračuje z Klentnice pod kopec Pálava, kde můžete odbočit vlevo na modrou stezku s atrakcemi, ke kterým se ještě vrátíme, nebo pokračovat po červené Soutěskou kolem skály Strážce vzhůru na Děvín. Z Děvína byste měli vidět kolem dokola vše, poněvadž je nejvyšším vrcholem Pálavských vrchů, zkazit vám to mohou jen nížinné mraky zvané mlha. Nebo temný liják. Doporučuje se proto před výletem kouknout na meteorologické servery, abyste měli případně na koho nadávat.

Z Děvína je to k Děvičkám už relativně blízko a na cestě si užijete i kus nefalšované hřebenovky až k sedlu pod Dívčími hrady. Děvičky alias Dívčí hrady jsou zřícenina gotického hradu, který je poprvé popsán roku 1222 jako hrad Dewiczky. Byl to původně královský strážní hrad, který byl až Janem Lucemburským věnován rodu Lichtenštejnů a v 16. století jej zakoupili Ditrichštejnové (spolu s mikulovským panstvím). Poprvé hrad pobořili nájezdníci Kumáni roku 1253 a po třiceti letech jej dal zase dohromady český král Václav II. Roku 1529 odolal Turkům, ale za třicetileté války hrad obsadili Švédi. Do požáru v roce 1744 jej armáda stále využívala jako hlásku a opěrný bod. Poslední vojáci hrad definitivně opustili začátkem 19. století, pak zpustl. Dnes je z něj krásná dominanta kraje, zdaleka viditelná. Renesanční bašta oddělená od zdí hlavního hradu vypadá z dálky, jako by hrad někdo rozsekl na dvě části. Není tedy vyloučeno, že tato podoba Dívčích hradů inspirovala Astrid Lindgrenovou, když kolem v sedmdesátých letech minulého století projížděla, k popisu loupežnického hradu ve slavné dětské knize „Ronja, dcera loupežníka“. K místu se váže několik pověstí, jež se snaží vysvětlit i sugestivní vizáž tří vápencových skalních sloupů, které stojí ve svahu pod hradem a říká se jim Tři panny.

Vrátíme-li se k rozcestí pod vrchem Pálava a dáme se po modré značce kolem Pálavy a dalšího vrcholu zvaného Obora, uvidíme nejprve zříceninu kaple sv. Antonína (Paduánského) z poloviny 17. století, posléze se dostaneme k zajímavým skalním útvarům. Pokud vás nezaujme monumentální Trůn, který může malinko připomínat skalní skrýš, kam si ve filmu Vinnetou šel Vinnetou s Inčučunou a Nšo-či pro zlaté nugety, tak určitě vás dostane Špunt, obrovský balvan zaklíněný nad uzounkou skalní úžlabinou, kterou si můžete projít a pokochat se Špuntem i přímo pod ním. Potom už se dostanete k soutěsce pod Děvínem a můžete pokračovat po modré, jež jde po vrstevnici na severozápadním úbočí Děvína, a obdivovat skály zespodu, nebo projít soutěskou a napojit se na červenou a vyrazit kolem Strážce na Děvín. To už znáte.

K „horským“ túrám je třeba ještě jedno doporučení – abyste se koukali nejen do dáli a nahoru, kde můžete vidět s trochou štěstí letícího paraglidistu nebo třeba orla mořského, ale také dolů, pod nohy. Tyto krasové stepi na Pálavských vrších jsou totiž plné nádherných rostlin, a třeba mezi těmi prvosenkami, šalvějemi, áróny, hvozdíky a kosatci spatříte i velevzácnou kokotici žlutavou.

Kratší výlet s osvěžením

Pokud je horko můžete zkusit kratší výlet s osvěžením na konec – na Svatý kopeček. Po modré.

Svatý kopeček, to je zvláštní spojení sakrálních staveb i poslání a vzácné přírodní rezervace. Křížová cesta na Svatý kopeček patří na jižní Moravě k významným poutním místům. Stejně jako jinde i zde symbolizuje poslední cestu Ježíše Krista na horu Golgotu (Kalvárii), kde byl ukřižován. V Mikulově ji původně tvořilo celkem 17 staveb, jež představují jednotlivá zastavení na cestě, a nakonec i Boží hrob. Stavbu inicioval František z Ditrichštejna po překonané morové epidemii v roce 1622. Stavba byla dokončena v roce 1630 a tvořilo ji 14 zastavení, kaple sv. Šebestiána, zvonice a kaple Božího hrobu. Za vlády Josefa II. byly kaple odsvěceny a celá Kalvárie byla určena k likvidaci, k čemuž sice nedošlo, ale stavby začaly chátrat. V 19. století je místní věřící nechali opravit, dostavěli další kapličky (sv. Barbory, Panny Marie Bolestné, Zmrtvýchvstání…) a Svatý kopeček byl zařazen mezi důležité mariánské poutě. Zajímavostí je využití přírodní skály na úpatí Svatého kopečku, jíž se říká Olivetská hora. Pod ní byla před deseti lety vytvořena malá oáza původní panonské flóry, již nazvali Panonský háj, ale říká se jí lidově Getsemanská zahrada a poutníci v ní začínají svou pouť. V tomto ohledu je Svatý kopeček unikátní, jelikož na jiných poutních místech toto místo nebývá zastoupeno.

Svatý kopeček, kaple sv. Šebestiána a zvonice / foto: Juraj Zeman

Kolem Olivetské hory se dostanete až na vrchol Svatého kopečku a během cesty se můžete kochat ranou barokní architekturou. Kolem vás však zároveň bude jedinečná přírodní rezervace. Na Svatém kopečku můžete obdivovat stepní teplomilnou flóru, bohatou na kosatce a teplomilné křoviny, je zde asi nejbohatší výskyt záraz (např. zárazy šupinaté) a hojně zde pobývají i stepní druhy bezobratlých včetně kudlanky, zlatohlávka, roháče i chrousta. Při chůzi dávejte pozor na ještěrky a užovky, už jsou také vzácné. Protože je to horko, sejdete pak po modré po úpatí Svatého kopečku kolem broukoviště do údolí a naproti přes cestu se můžete jít trochu zchladit do stínů Prochaskova lesoparku, načež se dáte vpravo a po chvilce objevíte Janičův lom.

Janičův lom je zatopený vápencový lom, který byl v roce 2014 díky výskytu vzácných rostlin a živočichů proměněn také na přírodní památku. Je tam úžasná čistá voda, ve které se však, za přísných podmínek (např. zákaz konzumace přineseného jídla, aby se netvořil odpad na březích apod.) můžete vykoupat. Denní kapacita je omezena na 1000 lidí, takže běžte brzy, abyste se stihli osvěžit.

Lužní les a mokřady

Diametrálně odlišné prostředí, ze své podstaty mnohem vlhčí než stepi na okolních výšinách, nabízí místní nížiny – kolem řeky Dyje. Nejzachovalejší lužní les a mokřady se vším všudy se nachází v Národní přírodní rezervaci Křivé jezero v části CHKO Pálava poblíž Nových mlýnů. Celé území rezervace je napájeno vodou z Dyje, byť samotná řeka teče kolem rezervace. Zdejší lužní les je plný tůní, slepých ramen i zbytků původních říčních meandrů, je domovem lužních porostů v čele s dubem letním, bílou vrbou či topolem kanadským, k nimž neodbytně patří i pár rodin bobra evropského. Je to však především ráj mokřadního ptactva, takže tu žijí kormoráni, orlové mořští, cvrčilky říční a další ptáci. I louky jsou zde trvale zamokřené, takže převažují různé druhy rákosu, orobinců, ale také vzácný česnek hranatý či hrachor bahenní. Bohužel přímo do rezervace je momentálně turistům vstup zakázán, aby nerušili ptáky při hnízdění.

Částečně lze tuto lužní krásu obdivovat z druhé strany řeky Dyje, a další, už ne tak přísně chráněné, kousky lužní krajiny jsou kolem Dyje po proudu řeky dál na jih. Můžete si udělat „lužní výlet“ třeba z Nových Mlýnů po části nové Stezky Českem (s místními odbočkami k zajímavým místům) do Bulhar a odtamtud ještě kousek dál směrem na Nejdek. Tam můžete vidět také meandry Zámecké Dyje, stará slepá ramena, jezera (Azant, Dlouhé jezero a další), a hlavně zbytky docela rozsáhlého (23 ha) staroslovanského nížinného hradiště z 9. století a velké pohanské pohřebiště. Lidé zde však žili ještě mnohem dřív než v raném středověku, což dokládají některé nálezy mnohem starších pravěkých artefaktů v místech akropole tohoto hradiště.

Obory – lesy a stráně

Jiné prostředí nabízejí místní obory a stráně. Kousek od Křivého jezera směrem na západ je zajímavá lesní i luční krajina v PR Milovická stráň, kde se střídají příkré stráně plné ostřic, prošpikovaných další květenou, s doubravami, v nichž najdeme duby zimní i pýřité.

Za dalším údolím směrem na západ můžete vstoupit třeba do klentnické obory, založené v šedesátých letech 20. století, kde je ve smíšených doubravách království daňků, muflonů a koz. Chcete-li se setkat především s jeleny a laněmi, i když zde narazíte taktéž na daňky, musíte o něco jižněji do obory Bulhary, která patří k nejstarším v kraji, neboť byla založena už roku 1692. Do obou obor je během roku omezený vstup, období prázdnin však tvoří výjimku, takže tam můžete kdykoli.

Obora Klentnice / foto: Juraj Zeman

Dávné kořeny Pálavy

Krom vinných sklípků, kam si většinou najde cestu každý sám, by se dala doporučovat k návštěvě ještě spousta dalších míst Pálavy, ale už tak jsme to dnes dost natáhli, takže si to necháme na jindy. Posledním doporučením, důležitým, je návštěva Archeoparku Pavlov. Na okraji Pavlova vzniklo před pár lety architektonicky naprosto unikátní muzeum, které spojuje něco jako land-art s podzemní výstavní síní, a na první pohled vypadá až téměř surrealisticky a hypermoderně, přesto nabízí zajímavý pohled na ta úplně nejstarší období, kdy žili lidé na Pálavě a kolem ní. Vzniklo shodou okolností právě v místech, kde bylo v paleolitu sídliště lovců mamutů. Kousek odtud se našla Věstonická Venuše a spousta dalších artefaktů, které si v Archeoparku Pavlov můžete prohlédnout. Výstava vás zároveň seznámí s každodenním životem pravěkých lidí, s jejich uměním, magií, rituály i obyčejným, leč pro ně životně důležitým vyvrcholením všech magických rituálů – lovem. To fakt nepropásněte!

CHKO Pálava tedy nabízí na malé ploše mnoho jedinečných přírodních krás, které byste, které bychom – možná už dnes obdivovat ani nemohli, kdyby si lidé zavčas neuvědomili, co pro nás příroda znamená a že potřebuje i chránit. Chránit tak, že ji tam, kde je ještě doma, necháme přirozeně žít.

Cooldecor