Rozmarná zima a tři mušketýři, kteří vám ji pomohou přežít
2. 2. 2023 ― DOPORUČUJEME
Jednou už už mrzne a konečně napadne i ten dětmi vytoužený sníh, ale jen co se s ním ta nejmenší batolata seznámí a sžijí a ostatní děti povytahují boby, sáňky, lyže či aspoň pořádné rukavice a postaví pár sněhuláků, přižene se jakýsi „fén“, tedy takový ten teplý vítr z Afriky, a sníh (i chudáky sněhuláky) nám tu zase rozpustí. Ale že by nás i zahřál, to ne.
Teploty oscilují pořád mezi předjařím a nulou a to moc na zahřátí není. A všudypřítomná vlhkost to vše ještě komplikuje, takže je jaksi vlezlo a taky často pod mrakem, takže pošmourno. A to se člověku zdá, že by nejradši nikam ven ani nešel. Však si tu před časem nějací návštěvníci ze Sibiře v kožešinových čapkách, ošlehaní mrazem, stěžovali – na tu naši divnou zimu, na náchladu a na rýmu, což bylo nám, Středoevropanům, divné, protože jsme si mysleli, že přece na té Sibérii jsou na zimu zvyklí… Jenže oni tvrdili, že u nich je pěkná, slunečná, suchá zima, takže si mohou vyjít na příjemnou procházku a dát si klidně i svou oblíbenou zmrzlinu, ale tady u nás je jakási studená vlezlá vlhkost, která je úplně rozhodí, nachladí a obdaří naším kašlem a rýmou, takže místo zmrzliny musejí shánět kapesníky a teplý čaj.
Ale ruku na srdce, ta divná zima, která ani neumí bacily pořádně bacit mrazem, nedělá dobře ani nám, starousedlíkům. Čím je člověk starší, tím víc se těší na opravdové jaro a tím víc jej studí vlezlá navlhlost a trápí ho různé z toho plynoucí neduhy. Ať už je to migréna a bolest hlavy ze zaražené rýmy či nachlazených dutin, nebo jsou to chladem zatuhlá záda, krk, klouby anebo se ozývá přímo revma, či dokonce dna – stává se z něj uhekaná, usípaná, vším už trochu unavená a pro okolí možná i nevrlá bytost, jež se malinko podobá starému ztrápenému podkrkonošskému vodníkovi Joudalovi z Velké doktorské pohádky Karla Čapka. Tenhlencten nachcípaný hastrman, aby si udělal dobře, musel nakonec na radu úpického pana doktora vyměnit své letité bydlo v chladné tůňce řeky Úpy poblíž Havlovic za vřídelní lagunku nad horkými prameny kdesi na Slovensku.
Pokud i vás něco ze zimních trápení postihlo, nemusíte se hned stěhovat – dnes máme přece mnohem vyspělejší medicínu a medikamenty, ale ani ty do sebe nemusíte hned cpát (to si nechte, až bude opravdu zle), protože tu máme i méně invazivní, ale o to příjemnější prostředky, a zcela přírodní! Těmi malými příjemnými, skoro zázračnými pomocníky jsou totiž nahřívací polštářky se stoprocentně přírodní náplní. Mohou být špaldové, pohankové nebo třeba s třešňovými peckami.
Pohankové a špaldové nahřívací polštáře v nejprodávanějším motivu mandala
Nahřívací polštář
Nahřívací polštář vypadá jako normální polštář, ale vnitřek má místo klasického peří či obvyklého molitanu naplněn špaldou – respektive slupkami špaldové pšenice nebo pohankou – tedy také jejími slupkami, či do třetice peckami třešní. Všechny tři náplně umožňují polštářek buď nahřát, nebo naopak namrazit a pak použít k zahřívání nebo chlazení částí těla, které to potřebují. Naše prababičky a babičky měly tzv. termofory, které sloužily de facto k témuž účelu, ale rozdíl byl v jemnosti provedení, a tudíž i v komfortu použití. Termofory totiž byly takové žoky z gumy, naplněné teplou nebo studenou vodou, a měly relativně masivní kovový uzávěr, jenž byl i se svým ústím docela tvrdý a někdy měl ostré hrany. Proto se stávalo, že vás termofor pěkně – nebo spíše nepěkně – tlačil a nedal se tím pádem vsunout či podsunout kamkoli, kam byste potřebovali.
To se vám se stoprocentně přírodními nahřívacími polštáři nemůže stát, neboť, krom nahřívání či chlazení, mohou fungovat i jako normální polštáře, přičemž jejich obsah vám nikdy neudělá otlačeninu jako špunt od termoforu. Všechny tři druhy se dají nahřívat na sluníčku, na topení, v troubě i v mikrovlnce, a naopak chladit přímo v mrazáku či v lednici. Při nahřívání je však třeba kontrolovat, aby se nahřívaly rovnoměrně. Polštářky pomáhají především tak, že nakumulované teplo (či chlad) uvolňují postupně a docela pomalu, proto je můžete i postupně s chladnutím (či oteplováním) přesouvat na jiná vhodná místa svého těla.
Samozřejmě jsou mezi nimi i určité rozdíly. Podívejme se na ně blíž.
Špaldový nahřívací polštář
Špaldové slupky jsou vhodné ke každodennímu použití pro dospělé i děti. Jsou lehčí a měkčí než slupky pohankové, neztrácejí svůj objem, ale tvarově jsou poddajné, takže se i dokonale přizpůsobují tvaru těla, jemuž jsou lehkou, pružnou a plošnou oporou. Při pohybu zajímavě jemně šustí a těmito frekvencemi svého zvuku uklidňují mysl a napomáhají tak k celkové relaxaci a psychické pohodě. Není vhodné je prát, ale polštářek se dodává s odnímatelným bavlněným obalem, který se dá normálně prát na 40 °C. Obaly jsou navíc potištěny krásnými a velice rozličnými designy, takže si svůj nahřívací polštářek můžete užít i po estetické stránce.
Pohankový nahřívací polštář
Pohanka je mezi náplněmi polštářů už svým způsobem klasikou. Pohankové slupky se mohou v prvních dnech, než změknou, zdát malinko tvrdší, ale jsou velice důkladně přečištěné, takže se v nich nedaří roztočům, proto se hodí i pro velmi malé děti a alergiky. Pohankové slupky mají také skvělé mikro masážní účinky, jsou tvarově poddajné a neztrácejí objem, takže se dokonale přizpůsobují tvaru těla a poskytují tak pružnou plošnou oporu bez nadměrného tlaku. Také se nedají prát, ale jejich designové obaly ano, takže vám, pokud si je dobře vyberete, mohou přinášet i pozitivní vizuální stimulaci. Pro zvýšení relaxačního účinku se do slupek od pohanky často přimíchávají květy levandule, které pomáhají především proti migrénám a obecně i proti nespavosti či pocuchaným nervům.
Třešňový nahřívací polštář
Třešňové polštářky obsahují perfektně očištěné pecky odpuzující i roztoče, proto jsou vhodné i pro alergiky a miminka. Pecky jsou tvárné a docela sypké, avšak tvrdé i relativně těžké, takže jako normální polštářek pod hlavu nejsou tak úplně vhodné. Mnohem lépe se uplatní jako masážní peřinky a taktéž jejich akumulační schopnosti převyšují pohanku i špaldu. Vydrží prostě déle teplé (či chladné). A také se dají bez problému prát. Výborné jsou proto právě pro miminka, obzvláště na zahřívání a masáž bříška při bolestech či chlazení ve velkých vedrech. A k delší spokojenosti miminka může i po vychladnutí polštářku přispět nejen jeho pěkný design, ale i charakteristický zvuk a forma suchých třešňových pecek – poskytuje totiž děťátku dostatek impulzů k zábavě i svým pouhým prohýbáním a chrastěním.
Tři polštářoví mušketýři
To jsou tedy oni tři polštářoví mušketýři, na jejichž pomoc se můžete spolehnout při vleklých soubojích s chladem a prochladnutím (a v létě naopak s horkem a úpalem či úžehem). Tři jsou však jen druhy jejich náplní, jinak mají polštářky, jak už jsme naznačovali, velice různé a krásné designy, aby si každý mohl vybrat.
A že je ta divná vlezlá zima, tak – než se pořádně prohřejete, abyste zase mohli vyběhnout ven za svými záležitostmi – si můžeme na závěr ještě říct něco víc o náplních polštářků, protože v původní podobě jsou to vlastně potraviny, jež našim tělům mohou pomáhat i jinak.
Co to je?
Třešně asi zná každý, je to skvělé osvěžující ovoce s originální chutí, plné minerálů a vitaminů, které krom jiného dokáže pomoci s růstem kostí i zubů a taky nás chrání proti cukrovce, zánětům, parodontóze a artritidě. A je docela dietní. V Evropě rostly už v pravěku plané odrůdy, kterým se říkalo ptáčnice. Šlechtěné druhy se sem údajně dostaly s různými vojsky z Malé Asie a v našich zemích se pěstují už pod názvem třešně minimálně od 12. století. Jedinou jejich nevýhodou je, že se musí vyplivovat pecky a občas v soustu přijmout i něco proteinů v podobě dobře živeného červíka. Teď už však víme, proč se pecky nejí, takže do budoucna u třešní zbývá vyřešit při přímé konzumaci jen efektivní odčervování.
Špalda (latinsky Triticum spelta, česky zastarale samopše) je prastarý nešlechtěný druh rozpadavé pšenice, známý také jako pšenice dinkel nebo loupaná pšenice. Lidé ji pěstovali i v Evropě už v pravěku – někdo uvádí před 5 000 lety, jiný před 8 000 lety a některé studie tvrdí, že špalda hrála důležitou roli při vzniku zemědělství a prvních usedlých společenství už před 10 000 lety. V každém případě byla doloženě důležitou základní potravinou od doby bronzové až po středověk, kdy ji začaly nahrazovat výnosnější odrůdy pšenice i jiných druhů obilí. Pro staré Egypťany, Kelty, Germány, Vikingy i Slovany však představovala špalda doslova životodárnou rostlinu.
Špalda má vysoký podíl minerálních látek a bílkovin, je to doslova superpotravina i lék v jednom. Je velice odolná proti škůdcům, chorobám i nepřízni počasí. Má jedinou nevýhodu – její výnosy nejsou tak vysoké jako u moderních kultivarů. Proto upadla v posledních několika stoletích v nemilost, jelikož lidstvo se začalo rozmnožovat exponenciálním tempem a bylo nutno prudce zvýšit i výnos zemědělství, byť nové druhy obilí ztratily většinu zdraví prospěšných výživových látek. Kvantita tak nahradila kvalitu. Ještě ve 12. století slavná německá abatyše, léčitelka a umělkyně – svatá Hildegarda von Bingen – považovala špaldu za všelék a dar z nebes, když o ní napsala: „Když je nejhůř, špalda vás vždycky postaví na nohy!“
V poslední době však dochází k postupné rehabilitaci špaldy, neboť se zjistilo, že je imunní i vůči hnojení umělými hnojivy, a proto velice vhodná pro ekologické zemědělství. Znovu si její lehce oříšková chuť nachází cestu do našich kuchyní a krom pečiva a kaší se z ní dělá např. i populární jídlo špaldoto, připravované podobně jako rizoto, nebo se z ní také vyrábí kávovina jako náhražka kávy. A ve Švýcarsku, kde se udrželo pěstování špaldy nejdéle, v některých horských oblastech nepřetržitě až dodnes, se používá i jako sladová přísada do piva. Špalda je prostě zázrak. I proti zimě. Polštářek vás může zahřát zvenku a třeba taková teplá špaldová buchta zase zevnitř.
Pohanka je nenáročná rdesnovitá rostlina, která se už také velmi dlouho pěstuje jako pseudoobilovina. Pochází původně z podhůří Himálaje a, jak už název napovídá, byla sem dovezena na koních nájezdníků z východu. Do našich krajů se její semínka dostala především spolu s Tatary a Saracény někdy v době křížových výprav. Je opravdu nenáročná na pěstování, jen mrazy nemá v oblibě, proto se musí sít až v květnu. Obsahuje také spoustu bílkovin a minerálních látek a hlavně rutin, který velice blahodárně působí na cévy, snižuje cholesterol a naopak zesiluje účinek vitaminu C. Pohanku si lidé oblíbili, protože nakrmí je i dobytek a ještě je medonosná, takže včeličky ji taky mají rády. Pohanka se jí jako příloha, dělá se z ní mouka, a tudíž všemožné kaše i pečivo, ale také se z jejích plev vaří léčivý čaj. Její chuť je trochu specifická, ale velice záleží na přípravě. U nás se dostává znovu do módy až v poslední době, ale na Ukrajině a v Rusku je populární od mongolských a tatarských nájezdů dodnes.
Jak vidno, i pohanka je univerzální zázrak. Dokonce i její plevy mohou posloužit, a to hned třikrát: jako ochrana zrna, jako zdroj léčivého čaje a nakonec jako náplň do nahřívacího a masírovacího polštáře.
Už jste se zahřáli a jdete? Běžte. Snad vám naše povídání přineslo aspoň trošku inspirace. Až vám vyhládne a budete zas zmrzlí, víte, co můžete zkusit ochutnat a na co pak, po dobrém jídle, uložit své prochladlé kosti.
