Svíčky – kde se vzaly, proč zmizely a co dnes vlastně umí!

14. 11. 2023 ― RADÍME

Ještě nedávno stálo za to zaběhnout si ještě do parku, na hřiště, zajezdit si na kole, posedět či popracovat na zahrádce, střihnout si malý výlet nebo třeba romantickou procházku či si aspoň poklábosit venku s přáteli. Nižší teploty a nedostatek světla nám však tyto terénní aktivity čím dál důrazněji rozmlouvají a postrkují nás z venku dovnitř – domů nebo někam, kde je teplo a trocha toho světla.

Mnozí se přeorientují rychle a začnou ještě víc využívat vymoženosti naší elektrifikované civilizace – prostě tráví více času s počítačem, mobilem, tabletem, televizí… a noří se do přesně vypočítaných frekvencí tohoto umně stvořeného umělého světa, a během oné temnější části roku tak trochu rezignují na to, co nás přímo spojuje s přírodou. Jenže jsou tu i jiní, kteří si sice taky umějí užít všechna ta udělátka, ale dlouhý pobyt v uzavřeném prostoru už tolik ne. Chybí jim přírodní rámec, přirozené pozadí všech činností prováděných venku, všechno to jakoby nepodstatné mihotání kolem, vůně, zvuky… prostě ona atmosféra sycená přirozenými frekvencemi. Člověk pak může mít tendenci propadat šeru a temnu i ve svém nitru a podléhat pověstným podzimním splínům.

Není však nutné nechat smutky z odcházejícího léta kalit naši mysl. I v našem domově, který jsme si každý zařídili dle vlastního pojetí útulnosti, můžeme svou domácí pohodu ještě vylepšit a navodit příjemnou atmosféru s přírodními frekvencemi, které nás povzbudí a uvedou naši mysl do harmonie, ať už zrovna děláme cokoli, třeba i ty nejobyčejnější domácí práce. Můžeme k tomu využít služeb pomocníků nebo spíše pomůcek, které provázejí lidi různými druhy tmy a temnoty už velmi, velmi dlouho. Tím malým zázrakem, který umí nastolit tu správnou atmosféru je svíčka. Chtělo by se říct: Jakže? Obyčejná svíčka? Ale svíčky mohou být i docela neobyčejné – dokážou totiž nejen přinášet světlo a zprostředkovat zážitek jednoho z nejzákladnějších přírodních živlů – ohně, ale také přidat zajímavé vůně i zvuky. A jejich historie opravdu sahá až do starší doby kamenné.

Co je svíčka a kde se vzala

Svíčka je jeden z nejstarších spalovacích zdrojů světla. Před ní byl už jen oheň v ohništi, zapálená větev, ze které se vyvinula louč a možná ještě primitivní kahan v podobě mastného pásku kůže. Potom lidé zjistili, že i dřívko nebo jen nějaké přírodní vlákno zapíchnuté či zapuštěné ve ztuhlém tuku dává světlo a v mnoha případech se s ním zachází lépe než s neohrabanou a velkou loučí.

Princip svíčky je jednoduchý – kýžené světlo poskytuje plamínek hořícího knotu, což je dřívko nebo vlákno čouhající z těla svíčky. Tělo je tvořeno hořlavým materiálem – ztuhlým tukem, který postupně napájí knot tak, že může hořet i velmi dlouho. Materiály, z nichž se vyráběly knoty i těla svíček, byly různé a postupně se vyvíjely. Ač se nám to dnes ani nezdá, tak se svíčky v různých podobách používaly drtivou většinu času lidstvem zaznamenaných dějin. Až v 19. století došlo ke zlomu a nastoupily modernější zdroje osvětlení.

Nejstarší kamenná nádobka se zbytky tuku (loje) se našla v jeskyni La Mouthe ve francouzském departmentu Dordogne. Lidé ji tam zapomněli před 17 000 lety, tedy v době tzv. magdaleniénu, což bylo významné kulturní období pozdní starší doby kamenné (paleolitu), kdy se začalo výrazněji rozvíjet umění jeskynních maleb. V La Mouthe se našly také nástěnné malby z téže doby, takže tu pradávnou svíčku jistě potřeboval některý z tamějších pramalířů. Tento kraj byl tehdy asi umělců ráj, neboť jen pár kilometrů od La Mouthe se nachází slavná jeskyně Lascaux s fantastickými světově proslulými galeriemi zvířat. Tyto ikonické obrazy – především bizonů a koní – známe například z replik v brněnském muzejním pavilonu Anthropos.

Exkluzivní ručně vyráběné svíčky z vinného skla

Vývoj svíček a použitých surovin

V pravěku se ke svícení používal zvířecí lůj a různá dřívka, možná i vlákna z kopřiv či konopí. Ve starověku stále vládly lojové svíčky (z hovězího, skopového, vepřového, rybího či velrybího tuku) a v půli 3. tisíciletí př. n. l. je v Mezopotámii doložen i první bronzový svícen. V prvním tisíciletí př. n. l. se svíčky používaly hojně ve všech kulturách kolem Středozemního moře. 200 let před Kristem byly ve starém Římě považovány lojové svíčky za běžný obchodní artikl.

Už ve starověku však objevili lidé pro výrobu svíčkového korpusu ještě dokonalejší materiál, než je lůj – včelí nebo přírodní vosk. Svíčky z vosku (voskovice) měly jasnější plamen, tolik nečadily a nesmrděly a daly se i lépe tvarovat a zdobit. Ovšem vosku bylo omezené množství, proto se okamžitě staly tzv. luxusním zbožím. Voskovice byly drahé. Ale daly vznik několika novým řemeslům. Od včelařů vosk vykupovali tzv. voskaři, kteří jej dále zpracovávali na hmotu vhodnou k výrobě svíček. Voskaři tuto surovinu prodávali svíčkařům, kteří teprve z vosku vyrobili finální svíčku.

Původně měl včelí vosk i z něj vyrobené svíce přírodní „medovou“ barvu (i vůni). Od 14. století (n. l.) už dokázali voskaři vosk bělit a svíčkaři, jako výtvarní umělci či řemeslníci, mohli s bílým voskem tvořit zajímavější i barevnější druhy svíček. Svíčky měly převážně válcovitý tvar a k výrobě knotů se požívalo většinou rostlinné vlákno čili koudel ze lnu, konopí, juty a někdy i bavlny.

Chudší vrstvy se držely levného čadivě mihotavého světla lojových svící a majetnější kruhy si mohly dovolit jasnější a výkonnější voskovice. Svíčka-voskovice s jasným a stálým svitem plamene, latinsky candela, dala jméno a prvotní význam i jednotce svítivosti – kandele. Dnes už se však kandela definuje jinak. Svíčky do fyzikálního běhu světa však zasahovaly i jinak – speciální odzkoušené voskovice se značkami se dokonce používaly i k měření času.

Pro zesílení svítivosti se svíčky stavěly před zrcadla (kovová i skleněná), nebo naopak za skleněné koule nebo baňky naplněné vodou. Zrcadla světlo podle svého tvaru rozptylovala nebo soustřeďovala, baňky většinou vytvářely úzký soustředěný paprsek, potřebný k nějaké jemné činnosti – často je využívali například ševci pro práci po večerech, a proto se jim říkalo ševcovské koule.

Venku na volném povětří se svíce a svíčky uzavíraly do prosklených luceren, které se daly volně nosit nebo někam zavěsit. Od 17. a 18. století si šlechta nechávala vyrábět složité lustry z broušeného skla, jejich zažehávání i zhasínání však bylo velice komplikované, proto se v běžném provozu používaly spíše různé svícny.

Od půlky 18. století byly velice populární i znovu objevené tzv. římské voskové sloupky, což byly velice dlouhé knoty obalené voskovou směsí natočené spirálovitě kolem centrálního sloupku speciálního svícnu, který se dal dobře nosit v ruce. Tyto stočené svíce dosahovaly délky až dvou metrů a dokázaly svítit vícero hodin.

V 18. století se také do vosku občas přimíchávala i vorvanina, látka získávaná z lebek velryb. Svíčky hořely jasně a bez zápachu, ale vorvanina byla drahá, takže opět vhodná jen pro bohaté klienty.

Technologický vrchol výroby svíček a jejich prudký pád

Na začátku 19. století vypukla postupná série svíčkařských revolucí a technologických objevů, které posunovaly osvětlení stále dál až k definitivnímu pádu z piedestalu nejrozšířenějšího zdroje světla, který způsobil nejprve objev petrolejové lampy a záhy elektrifikace osvětlení.

Úderem 19. století se vědci a výrobci totiž zaměřili na to, jak vyrábět svíčky ve velkém a co nejlevněji. V roce 1816 poprvé vyrobili ve Francii (laboratorně) levný stearin a nedlouho poté i margarin. Stearin nahrazoval vosk a margarin tuk. Od roku 1825 byly vyráběny stearinové, o pět let později i margarinové svíčky (nebo jejich kombinace), které se téměř vyrovnaly voskovicím – nečadily a svítily jasným plamenem. Byly levnější, ale stále ne nejlevnější, proto chudé domácnosti nadále osvětlovaly svíčky lojové.

Roku 1833 se v Blansku u Brna poprvé podařilo z dehtu bukového dřeva vyrobit parafín, levnou náhražku vosku, která konečně mohla konkurovat lojovým svícím. O dvě desetiletí později se už parafín získával ponejvíce z ropy a přidával se k němu i vedlejší produkt ropných polí – ceresin neboli zemní vosk. Svíčky byly sice konečně levné, ale právě s rozvojem ropného průmyslu se na světelné scéně zjevily petrolejové lampy, které svíčky vytlačily na okraj zájmu. Svíčkám zůstala role votivních, obřadních či náhradních zdrojů světla. Petrolejky však byly jen dočasným přechodem nejprve k lampám na svítiplyn a posléze k drtivému nástupu žárovek a dalších druhů elektrického osvětlení, které všechny ostatní zdroje světla během první poloviny 20. století zcela převálcovaly a definitivně odsunuly na vedlejší kolej.

Ručně vyráběné svíčky z palmového vosku ve skle

Dnešní role svíčky

I dnes si stále necháváme svíčky jako další náhradní zdroj světla (po baterce) pro případ výpadku elektřiny, ale hlavně je používáme jako designový prvek pro nastolení atmosféry při různých příležitostech.

Nejvíce se stále ještě používá jako votivní prvek při dušičkovém zdobení hrobů a vzpomínání na své blízké, kteří nás opustili. Ve druhé své nejčastější roli zdobí svíčky rozličné dorty a dortíky při oslavách narozenin. Svíce se používají tradičně také při obřadech v kostelích a chrámech různých církví. Od druhé poloviny 20. století se svíčka stala až ikonickým symbolem romantického večera ve dvou, proto ji můžeme stále potkat i v restauracích. Po roce 1989 se spolu s čajovnami objevily i čajové svíčky, které si oblíbily i mnohé meditační a esoterické skupiny. Příšeří osvětlované jen drobnými plamínky svíček mnoha lidem totiž umožňuje lépe se uvolnit a zanořit se do svých vnitřních pocitů. Svíčky se však používají i při aromaterapii, kde pomalu rozehřívají esence a vonné oleje a umožňují jim postupně se uvolňovat do ovzduší.

Vývoj technologie výroby svíčky se nezastavil a dnes máme svíce i ze zcela nových materiálů či jejich kombinací. Dnešní svíčky nabízejí nejen světlo a trochu toho tepla, ale i rozličné vůně, takže tu aromaterapii zastanou i samy, a dokonce umí vyluzovat i speciální zvuky.

Pikantní je, že výroba těch nejzajímavějších svíček se vrátila opět do doby, kdy svíčkaři byli nejen řemeslníci, ale i umělci, a znovu při ní převládá ruční práce a prosazuje se i vkus, invence a zkušenosti jejich tvůrců.

Co nabízejí dnešní svíčky

Cokoli chcete! Tedy samozřejmě pečené holuby vám do úst nepřihrají, ale v sortimentu svíček si dnes můžete vybrat cokoli chcete či potřebujete – funkčně i designem, dokonce i svíčky z dnes už relativně problematických tradičních materiálů.

My se ovšem ve své nabídce zaměřujeme na designově i funkčně zajímavé, ale především bezpečné a zdravotně nezávadné svíčky, pokud možno z maximálně přírodních surovin. A nejlépe i v nějakých těch zrecyklovaných nádobkách, které chtějí ještě posloužit ve svém designovém životě po životě.

Jak už bylo výše uvedeno, svíčka má knot a korpus, tedy tělo, které knot napájí. Pak může mít nějaký obal, ozdoby, ale to už je nadstavba, design, který si každý vybírá očima dle svého vkusu. Proto si raději řekneme něco o surovinách, ze kterých se vyrábí těla i knoty těch dle nás nejzajímavějších svíček a které na první pohled nepoznáte.

Korpus z parafínu

Začneme klasikou. Stále ještě se vyrábí zajímavé svíčky z parafínu. Parafín je vedlejší produkt při zpracování ropy, je levný a lze jej míchat s dalšími ingrediencemi. Existují však různé parafíny a nás proto zajímá především čistota. Obyčejný parafín obsahující miniaturní nečistoty se však dá přečistit až do zdravotně nezávadné formy, která se používá i ve zdravotnictví – tam především na zábaly, neboť parafín dlouho drží teplo. Tento parafín se dobře pojí s esenciálními oleji (například velmi oblíbená je levandule) a také velmi dlouho dokáže hořet – i 40 hodin – a při hoření minimálně stéká.

Tělo z palmového vosku

Dosti populární jsou svíčky ze 100% palmového vosku. Ručně vyráběný vosk z palmového tuku je čistě přírodní a neobsahuje žádné chemické přísady (petroleje, ropné deriváty), jak tomu bývá třeba u klasických svíček z normálního parafínu. Zdravotně jsou tedy mnohem lepší než „parafínky”, uspokojí i alergiky. Hoří zcela čistě, takže nečadí, nedýmají a vydrží i déle hořet. A dobře se pojí s vonnými oleji i bylinkami.

Svíčky z palmového vosku jsou tvrdší, proto i lépe drží tvar, který však často bývá bezpečně sevřen stylovou a mnohdy i recyklovanou nádobou či sklenicí. Palmový vosk je v surové podobě výrazně krystalický a při hoření má tendenci tvořit na povrchu různé krystalické struktury, které mohou odrážet odlesky světla v efektu, kterému se někdy říká „lucernička“. Ještě nedávno ekologicky problematický palmový olej dnes malí řemeslní výrobci řeší tak, že používají jen certifikovanou surovinu z farem ponejvíce z jihovýchodní Asie, velmi často například z Malajsie, která dbá na obnovu palmových porostů.

Aromaterapeutické svíčky s dřevěným knotem a sójovým voskem

Sójový vosk

Do třetice to nejlepší, tedy někomu to tak může připadat. Jestliže je korpus svíčky ze sójového vosku, máte jistotu, že jde o netoxický materiál, který je navíc i maximálně šetrný k životnímu prostředí, neb se kvůli němu žádné pralesy kácet nemusí. Sója totiž, jako správná luštěnina, vyroste ze semínka každý rok znovu.

Svíčka je vhodná i pro alergiky, neboť při spalování neuvolňuje žádné karcinogenní částice, nezvyšuje ani CO₂ v atmosféře a tvoří zásadně méně sazí než parafínové svíčky. Také hoří pomaleji, proto sójové svíčky vydrží až o 50 % déle než ty klasické parafínové. Tyto svíčky vám také poskytnou intenzivnější vůni a na stěnách nádoby nezanechávají vosk. Je to proto, že sójový vosk se při výrobě skvěle pojí s esenciálními oleji a jinými vonnými esencemi, taje už při nižších teplotách a během hoření tvoří lázeň, jež ubývá sice rovnoměrně, ale do vzduchu vypařuje více aromatu v něm obsaženého.

Knoty

Svíčka, aby mohla hořet a ukázala vám svůj plamínek, potřebuje mít své srdce, a tím je knot. Dříve se knoty vyráběly z kdečeho, nejvíce ze lněné, konopné či jutové koudele. Dnes ty nejkvalitnější svíčky používají splétané knoty z nejčistší bavlny, které mají v sobě vpletený tenoučký kousek ručního papíru, aby lépe nasákly vosk. Bavlna převládla, protože je čistě přírodní, hoří beze zbytku, nevydává zápach a neseškvaří se.

Knot musí i svou tloušťkou odpovídat té které konkrétní svíčce, jinak nebude správně a plynule hořet. Ale to není vaše starost, tohle si hlídají výrobci svíček. A věřte tomu, že jde o mnoha pokusy vydřenou zkušenost. Proto také poslechněte rady, někdy uváděné u konkrétní svíčky, a zkraťte knot vždy dle instrukcí. Při ruční výrobě totiž často nechávají knot (pro jistotu) trochu delší. Textilní knot by většinou neměl být delší než 1 cm, aby pěkně hořel.

Populární novinka – dřevěný knot!

Knot ze dřeva se prý nejspíš používal hned v počátcích svíčkové historie, pro naše praprapředky to totiž bylo nejjednodušší – zabořit do loje kus klacíku a pak jej jiným hořícím klackem zapálit. Pak se na to na tisíce let zapomnělo, až teď, tedy před nedávnem, vznikla potřeba stvořit svíčku, která by imitovala malinký krb. Většina lidí žije totiž v bytech, kde není krb, ani žádný kout, kde by se dal rozdělat živý oheň, a zjevně to některým chybí. Ještě v sobě úplně nerozpustili kdesi v podvědomí zasuté vzpomínky na soužití s tímto živlem a tento atavismus si prostě vynutil technologický zásah.

Vše pro tu správnou atmosféru!

Když výrobci zkoušeli použít místo textilního knotu dřevo, chvíli jim trvalo, než se rozhořelo, ale pak se, k jejich překvapení, z toho malého kousku dřeva začalo ozývat praskání, jako kdyby hořel minitáborák. Zvukovou atmosféru živého ohně ještě posiluje to, když taková svíčka hoří ve ztemnělém pokoji s dobrou akustikou…

Po těchto pokusech bylo rozhodnuto a dnes si tak můžete vybrat z různých svíček s dřevěnými knoty. Mají společné to, že jsou většinou v nádobě a mívají i silnější aroma. Vůně uvolněné dřevěným knotem totiž bývají silnější a plnější, také plamen je specifický – většinou širší a nižší než u textilu. Dřevěné knoty ovšem praskají různě, v podstatě v závislosti na použitém dřevě a tvaru. Placaté knoty jsou malinko hlasitější, křížové tišší. Takže zase záleží na vašich preferencích. Vyrábějí se z třešňového, dubového, břízového, javorového nebo růžového dřeva a někdy i z balzy, a mohou být ploché, úzké i široké, ale také do kříže.

Menší nevýhodou u dřevěných knotů je jejich rozjezd. Trvá přece jen trochu déle, než se svíčka správně rozhoří a knot si vytvoří kolem sebe odpovídající tůňku. Ale pak…

…vás atmosféra může strhnout až k podvědomému nařezávání špekáčků.

Cooldecor