Lapač snů s hnědými pírky

Idea lapačů snů pochází od severoamerických indiánů s nejsilnější tradicí u kmenů z velkých plání (Lakotové, Dakotové, Čejeni a další). V jejich duchovním životě hrály vždy velkou úlohu vize a samozřejmě i sny. Proto se je snažili nějakým způsobem třídit. Abychom však mohli cokoli pochopit, musíme si to zapamatovat. A u snů to platí obzvláště. Je třeba je zachytit, špatné propustit a dobré si ponechat. K tomu právě sloužily lapače. Jejich základem je celosvětově univerzální symbol – kruh. Je to vlastně mandala vyplněná sítí, ze které visí dolů uzemňující linie třásní či provázků.

Indiánští šamani a pak i další umělci se snažili napodobit přírodní mistry sítí – pavouky, kteří do nich chytali obtížný hmyz. A podobně i spleť provázků či nití vyplňující posvátný kruh symbolicky zachytává sny člověka, jenž pod ním spí. Ty špatné zadrží a vstřebá a ty dobré vrací do mysli snícího pomocí třásní visících k zemi či dolů směrem ke spáči.

Tato relativně jednoduchá idea se však dá pojmout velmi kreativně a dekorativně. Proto se lapače tak rozšířily po světě, neboť zkrášlují prostory, v nichž trávíme spánkem významnou část našeho času. Jsou vždy vytvářeny ručně, a proto se stávají specifickým uměním užitým k ozdobení našich bytů.

Síť v tomto lapači nepřipomíná pavučinu, ale rozkvetlý lotos. Indická mytologie přikládá lotosu velký význam a na jednom vyobrazení do sebe tento květ pojímá celou Zemi. Buddhismus přirovnává růst lotosu k duchovnímu růstu člověka, který na své cestě překonává překážky, až se povznese nad své materialistické potřeby a dosáhne osvícení. Bílá barva je pak uctívaným symbolem čistoty mysli, vyrovnanosti a klidu. Peří zdobící konce provázků na lapači pak spáče vrací z Indie zpět k Indiánům.